V pátek 24. března vystoupili v Divadle Pod Lampou Hypnotix, legenda českého trance-dubu. Koncert začal krátce před desátou, kdy už byl prostor Lampy slušně zaplněný. Zazněly skladby z nové desky Where The Spirit Lives a také některé starší věci.

Většina návštěvníků koncertu tančila nebo se aspoň vlnila v afrických rytmech Hypnotixu. Pod pódiem vládla příjemná atmosféra, ačkoliv „díky“ přítomným kuřákům chyběl po chvíli v prostoru kyslík. Zpočátku kapela působila poněkud unaveně, chvilku trvalo než se „rozehřáli“, nejspíš to bude tím, že den předtím měli křest nového CD v Lucerna Music Baru.

Od doby kdy s Hypnotixem přestal vystupovat dub-poet Bourama Badji kapela ztratila mnoho příznivců, kteří se domnívali, že Hypnotix už nikdy nebude co býval. V loňském roce kapela obměnila sestavu – nastoupil nový kytarista Vladimír Keicher (ex Space Junkie) a nový zpěvák Ego.L.Din (ex Nana Zorin, Načeva, Dunumba). Díky němu se do hudby Hypnotixu vrací africké vlivy. Ego.L.Din je, jak se mohli přesvědčit na vlastní uši návštěvníci plzeňského koncertu, výborným hráčem na perkuse a zpěvákem se silným podmanivým hlasem. Jím zpívané texty Hypnotixu jsou v angličtině, což mě osobně nesedělo, text mi v některých skladbách připadal k hudbě „navíc“ a trochu rušivý.

Hypnotix už asi nikdy nebudou takoví jako se šamanem Bouramou, ale nová sestava je plná energie a svěžích vlivů. Na kapele je stále i po letech vidět radost z hraní, na manžele Ditrichovy je vždy radost pohledět, každé vystoupení si užívají.

Páteční koncert Pod Lampou skončil zhruba po hodině a půl. Nadšené publikum si vynutilo jeden přídavek a po skončení odcházeli všichni jistě s velkou dávkou pozitivní energie…

PRAHA 21. března 2006 | 15:27 Kapela Hypnotix představí tento čtvrtek v pražském Lucerna Music Baru nové album Where The Spirit Lives. O návratu k hudbě západní Afriky hovoří basista Michal Dittrich.

Předchozí etapa Hypnotixu byla ve znamení bhangry a dalších tanečních stylů Indie. Dnes už ovšem znovu zníte africky, čím to?

Zjednodušeně řečeno, našemu zpěvákovi zemřel otec v Bangladéši a tak odjel domů. Do dalšího projektu jsme s ním ovšem stejně nepočítali, ačkoliv nás jedna „indická“ deska bavila. Koukali jsme Hypnotix zase dostat trochu do Afriky. Hlavně už jsme věděli o Ephraimovi, tedy našem dnešním zpěvákovi Ego L. Dinovi.

Odkud k vám přišel?

Je to bubeník a má kapelu Tiditade, zároveň ovšem zpívá. Hodilo se nám, že se specializuje na západoafrické rytmy, což jsou základy, na kterých jsme poslední desku postavili.

Základem desky Where The Spirit Lives je tedy Ephraimův rytmus…

Přijde do studia, zahraje nám něco na buben a na něj pak nabalujeme další nástroje. Natočím základy, dám to klávesákovi, ten dá nahrávku kytaristovi… Jakmile se nashromáždí tak 50 tracků, začnu z nich vybírat a ořezávat.

Proč vás dlouhodobě zajímá právě západní Afrika?

Zajímají nás místa na světě, kde v sobě rytmus má ještě tribální magii. Používají se tam ještě tradiční rytmy, přičemž nejsou tradiční z toho důvodu, že by to o nich někdo prohlásil. Spíš proto, že na mezi lidmi fungují už dlouhou dobu. Když je tam svatba, pozvou bubeníky, ti tam čtrnáct dní sedí na zemi, svatebčané jim nosí jídlo a oni hrají bez přestávky tradiční rytmy. Vědí, že na lidi, kteří tam skáčou v transu, budou zabírat. Ephraim tam jezdí za svým učitelem, má takovou černou knihu, kam si zapisuje, co mu učitel říká a jak se ty rytmy hrají. Jsou to prověřené věci.

Tanec v transu vlastně odpovídá názvu kapely Hypnotix…

Určitě, jen se tu tradici snažíme přetlumočit do současného jazyka.

Na desce se objevuje zajímavé dívčí vokální kvarteto Yellow Sisters. Jak jste je objevili?

Jedna ze zpěvaček je Ephraimova žena, další je zase manželkou Papise, černého bubeníka z kapely Ba-to-cu. Chtěli jsme mít na desce novou barvu, takové občerstvení. Dívčí kvarteto žádným nástrojem nenahradíte a kdybyste tam dali syntezátor podobného zvuku, tak nebude znít tak zajímavě. Barva jejich hlasů nahrávku rozsvítila, dala jí další rozměr.

V čem je další rozdíl mezi novou deskou a těmi předchozími?

Největší asi v tom, že je vlastně celá zahraná živě. Na koncertech už nepoužíváme groovebox nebo bicí automat, ale máme magnetofon, kde jsou živě nahrané nástroje. Hrajeme na koncertech vlastně sami se sebou. Občas sice přijdou nějací staromilci a tvrdí, že Hypnotix už není co býval, ale on nikdy není tím co býval dřív. O to právě jde.

Desky Hypnotixu jsou tedy v tom smyslu spíš projekty?

Řekl bych, že Hypnotix je tím, co se na Západě chápe jako produkční tým. Když máme zpěváka z Bangladéše, tak uděláme desku ovlivněnou stylem bhangra – baví nás přizpůsobit si sólisty ke svému obrazu, Oni na nás zas naopak mají velký vliv.

Každá deska je tedy projekt, ovšem to slovo se dnes používá spíš pro člověka u počítače, který spolupracuje s DJem. V hudbě je podle mě větší síla, když lidé z kapely pracují společně, i když pak třeba při míchání ve studiu jde práce pomaleji.

Ale je zas o mnoho zábavnější…

Ano, když něco pokazíte, můžete te svést na někoho jiného. Ale vážně: Desku jsem smíchal společně se svojí ženou Miladou, která hraje v Hypnotixu na perkuse, kluci z kapely nám chodili radit.

Se svou ženou máte i společné povolání – učíte v hudební škole…

Rok jsem byl nezaměstnaný, když mě po dvaceti letech vyhodili z orchestru Vinohradského divadla, z ekonomických důvodů. Učím studiovou práci, mám ve třídě osmnáct lidí, kteří se zajímají o moderní technologie. Spíš se ovšem učíme od sebe navzájem.

Studio Bubny vás neuživí?

Vydělá si na sebe a my si tu neomezeně můžeme natáčet, co nás baví.

Kde mohou posluchači vidět Hypnotix naživo?

K desce máme v současnosti šest koncertů, rozpis je na www.hypnotix.cz. Hlavní záběr bude přes léto, zrušili jsme dovolenou a všechny víkendy budeme hrát na festivalech. Také bychom měli hrát v druhé polovině června v Německu, v doprovodném programu k fotbalovému mistrovství světa.

Sledujete kopanou?

Vůbec ne, mám dojem, že se hraje na třetiny a že to tam hráčům klouže.

Hypnotix byli vždycky tak trochu zvláštní kapelou. Doma se o nich moc nevědělo, desky jim vycházely v zahraničí a jako by i za hranice mířila jejich hudba. Za poslední dobu se toho však hodně změnilo a aktuální deskou Where The Spirit Lives chtějí zasáhnout předev?ím českou kotlinu. (Křest alba proběhne dnes večer v pra?ském Lucerna Music Baru.)

Manželé Ditrichovi (to zní jak začátek recenze na novou desku nejpopulárnější dvojice Evy a Vaška a jejich skupiny Surf, co?) založili Hypnotix na počátku devadesátých let. Už první nahrávky dávaly tušit jejich fascinaci „magickou“ hudbou zapletenou do jazzových a rockových postupů. Čistou hudební linku jako by reprezentovali Milada (perkuse) & Michal (baskytara) Ditrichovi, hypnotickou šťávou ji pak poléval a ochucoval exotický vokalista. Nejdřív dubový Senegalec Bourama Badji, po něm zamyšlený Bengálec Mohsin Morgana, kterému přizvukoval nekompromisní deklamací vystavěnou na zlámaném podkladu domácí MC Strictly Orange. Už na loňských festivalech se ale s kapelou začal objevovat další zpěvák a perkusista Ego L. Din (Nana Zorin), který věděl a ví Where The Spirit Lives.

Album překvapí svou „hitovostí“ hned od začátku. Kytary klidně plynoucí za africkým sluncem, havajsky znějícími českými vokalistkami Yellow Sisters, ale především perkusemi všeho druhu. Hypnotix znějí jako nejkvalitnější kříženci kapel Fun-Da-Mental a TransGlobal Underground. Originalitu a odstup zachovává zpěvák Din, který vede Hypnotix dál svou cestou, a maskované elektronické aranže. Celý tenhle moloch dává dohromady jedno z nejrozmanitějších alb, které drží pohromadě magie domorodých kmenů.

Celková atmosféra desky příjemně pulzuje a někdy se dokonce jeví jako příbytek nějakého lesního ducha (Where The Spirit Lives?), kterého se afričtí domorodci bojí. Ale spíš než respekt k tradicím sálá z téhle desky radost (to zní pěkně pateticky, ale je to tak). Na nahrávce je znát, že natáčení téhle desky všechny bavilo. Nejen podle odlehčených melodií postavených na dřevěných nástrojích, tanečních podkladech a rytmu-tak-akorát-na-vrtění-zadkem. „Hypnotixům“ se na aktuální desce podařilo něco, co se stává jen v těch nejvzácnějších případech. Where The Spirit Lives totiž umí přenést celu svou atmosféru na posluchače, a tak jej pohltit do oka uragánu. Ale musíte mu naslouchat!

V dnešní době, kdy se do rádií a našich uší tlačí všemožné odrůdy „worldmusic“ (někteří hudebníci často jen použijí ukradený sampl, holedbají se pokrokovým myšlením a rádia jim to ještě baští) jsou Hypnotix příjemným probuzením. Je třeba uvědomit si, že „multikulturní“ hudbu dělají už mnoho let bez většího zájmu. Možná je teďka díky nastolenému trendu „objeví“ mnoho hudebních zlatokopů. Anebo je to jen „hypnotéza“?

Hodnocení: 75 %

Hypnotix ? Where The Spirit Lives
Formát: CD
Label: Hypnolet Music/Popron Music
www.hypnotix.cz

Zkušené matadory Hypnotix vrátil ke kořenům jejich nový zpěvák, afričan Ego L.Din.

Západoafrické rytmy smíchané s moderní taneční hudbou roztančí každého, kdo se přiblíží.

Michal Ditrich na basu předvádí neskutečné věci a jeho žena Milada za perkusemi je prostě neodolatelná.

Stejně neodolatelný je i Ego, když celý set zakončí roztomilou čestinou: Posledný pisnička, nemame čas, viš?

Filosofie o protikladných principech (muž – žena) jing jang vychází z duchovního systému bagua.Jeho autorem byl podle legendy syn ducha hromů a nejstarší čínský císař Fuxi, který na hřbetu draka našel 8 symbolů – triagramů, podle nichž byla sestavena Kniha proměn (Yjing).

Bagua je osmihranná dřevěná plaketa se symbolem jing jang a s osmi si xiang zjemňujícími znaky -triagramy. Její barva jsou žlutá (vznešenost) nebo červená (štěstí). Bagua je také poslední album Hypnotix.

Skupina Hypnotix je takovým fenoménem, že ji není třeba představovat nějakým delším profilem. Pro ty, kteří zatím neměli čest, čemuž i pro to, že Hypnotix patří k inventáři všech letních festivalů, nevěřím, tu mám odkaz na jejich oficiální stránky www.hypnotix.cz.

Pro ty zbylé připomenu, že od poslední, 2 roky staré, desky Kumah – Spirit of the Word, se skupina presentovala nejen množstvím vydařených koncertů, ale i prapodivnými skandálky a poněkud tajuplným odchodem symbolu Hypnotix – senegalského frontmana Bourami.

Ten byl nejen hlavní koncertní atrakcí, ale především naprosto svébytnou ikonou pronášející v dub poetry svá poselství. Právě díky němu skupina zachytila módní vlnu zájmu o africkou kulturu, která se odrazila na (nepřekonatelném?) albu Wittness of our Time. Skupina po Bouramově „odchodu“stálanejen před úkolem nahradit jeho charisma, ale hlavně jeho duchovní vliv myšlenky Ras Tafari návratu, která byla nesmrtelně zachycena také v eposu Her last will ze zmíněného alba W.O.O.T.

Zbylí členi našli náhradu v bangladéšském zpěvákovi a textařovi Mohsin Mortabovi, který s Hypnotix již 2 roky spolupracoval, Nahradit Bouramovo především koncertní charisma dostal za úkol bývalý člen Skyline MC Strickly Orange.

Na hlasovém dualismu Mohsin – Orange může být postaveno pochopení celé desky. Dohromady sestaršími nahrávkami ji spojuje důraz na ethno dub, je u ni však citelný posun do mnohem orientálnějších hudebních krajin. Hudební základ skupiny zůstal nezměněný a kostru tvoří i nadále Dittrichova basa, sequencerové a nasamplované beaty (Petr Pokorný), které jsou zjemnělé akustickými perkusemi, které obsluhuje Milada Dittrichová. Nad hypnotickými rytmy pak staví kytarové stěny Petr Pokorný (Zhil mil Zhi Imil) a na klávesy maluje orientální motivy arabských píšťal, indických troub, tibetských rohů Přemysl Urban a do toho všeho vstupuje uklidňující Mohsinův zpěv.

Oba zpěváci se potkávají hned ve třetí skladbě (In the Mirror), kde do Mortabových a Bouramových (!) hlasových samplů Orange vzrušeně deklamuje: I´m dancing with my morning starr, She takes Me out. Některé skladby (úvodní Dhu Dhu Moru nebo Manab Janam) jsou více tradiční a postavené na klasických reggae motivech – vytažená klouzavá basa, naechovaná kytara, ve všech je však cítit atmosféraorientu a polámané perkusivní rytmy a měkký, uvolňující Mohsinův hlas, přesvědčivý v hlavní vokální lince (Dhu, Dhu Moru, Zhil mil Zhi Imil nebo Julecha Kotha Kaina) i v prostých hlasových ilustrací hudebních motivů (Julecha Kotha Kaina, O Amar Daradi).

Druhá část alba, která začíná osmou skladbou (O Amar Daradi), do jejíhož klidu vpadne jako blesk z čistého nebe Orange svou výrazně nosovkovou pražštinou a spustí „no no no, I´ve said dooo be dooobe dow“, je výrazně problematičtější. Pravděpodobně pro mnohé klubové návštěvníku půjde asi o jednoznačně atraktivnější hudbu. Rytmy se výrazně zrychlí a narovnají (O Amar Daradi), kytara přitvrdí (Bomb Ashram) a poslední Jungle Bells, ty mi přijdou trochu moc Skyline, tedy hodně skákavé, hodně ukřičené, ale…

Každopádně Bagua je jednoznačně nejlepší české album, které v poslední době vyšlo, a to nejen kvůli tomu, že kvalita poslední domácí produkce nestála za mnoho. Až na ty drobné výtky k Orangemu (ubrat plynu!) dokonalý produkt, naprosto naplňující jednotnou kvalitu obsahu, účelu a formy (mj. vkusný digipack). Gesamtkunstwerk se tomu kdysi říkalo…

Skupina HYPNOTIX je takým fenoménom, že si zaslúži pár slov zmienenia aj na našich stránkach. História a korene tejto trance-dubovej formácie siahajú hlboko do 80. rokov. Nástup elektronickej scény začiatkom 90. rokov vlial skupine novú krv do žíl a sofistikované elektronické prístroje jej dali možnosť posunúť tvorbu novým smerom a obohatiť ju o veľa nových zvukov. Od poslednej, dva roky starej, platni Kumah – Spirit Of The Word sa skupina prezentovala nie len množstvom vydarených koncertov, ale i čudáckymi škandálikmi a dosť tajuplným odchodom symbolu tejto kapely – senegalského frontmana BOURAMA.. Ten bol nie len hlavnou koncertnou atrakciou, ale predovšetkým naproste svojbytnou ikonou prenášajúcou v dub poetry svoje posolstvá. Posolstvá rôznych kultúr vedľa seba, pri ktorých si nebral BOURAMA nedával pred ústa žiadne servítky, a bolo mu ľahostajné, či sa jedná o Afriku, Európu či zvyšok sveta. Nikdy sa nebránil povedať to, čo bolo treba – i bez ohľadu na problematiku Afriky, týkajúcej sa napríklad politickej autonómie, vykorisťovania alebo násilia v každodennom živote. Práve vďaka nemu zachytila skupina módnu vlnu záujmu o africkú kultúru, ktorá sa odrazila na (neprekonateľnom?) albume Wittness Of Out Time, s ktorými úspešne pobrázdili celú Európu, a taktiež boli veľmi priaznivo prijaté odbornou kritikou. Priaznivci mali príležitosť veľakrát počuť HYPNOTIX v českých kluboch, na domácich aj slávnych zahraničných festivaloch, Roots Festival v Amsterdamu nevynímajúc.

Skupina po BOURAMOVOM odchode stála nie len pred úlohou nahradiť jeho charizmu, ale hlavne jeho duchovný vplyv myšlienky Ras Tafari návratu, ktorá bola nesmrteľne zachytená tiež v epose Her Last Will zo zmieneného albumu Wittness Of Out Time. Zostávajúci členovia našli náhradu v bangladéšskom spevákovi a textárovi MOHSIN MORTABOVI, ktorý s HYPNOTIX už dva roky spolupracoval. Nahradiť BOURAMOVU predovšetkým koncertnú charizmu dostal za úlohu bývalý člen pražských SKYLINE menom MC STRICKTLY ORANGE. Jeho štekavý spev je dobrým kontrastom k ukričanému arabsky mutujúcemu prejavu MOHSINA. Kvality ORANGEHO ako speváka i MC-ho sú evidentné, a energicky hopsať do rytmu sa mu darí tiež veľmi slušne a pôsobivo. Na spomínanom hlasovom dualizme MOHSIN-ORANGE môže teda v súčasnosti byť postavené celé chápanie tvorby HYPNOTIXU.

Hudba HYPNOTIX sa nedá štýlovo presne vymedziť, ale ak má niekto veľmi osobitý muzikálny prejav, tak sú to práve HYPNOTIX. Nezameniteľne miešajú najrôznejšie hudobné žánre a vznikajú (ne)uveriteľne pestré a rozmanité konglomeráty, takže trance-dubová torta s reggaeovskou, rockovou, triphopovskou i etno plnkou je skrátka pripravená k ochutnaniu.

Hudobný základ skupiny na novom, tohto roku vydanom, albume s názvom Bagua, zostal nezmenený a kostru tvorí i naďalej DITTRICHOVÁ basgitara, sequencerové a nasamplované beaty PETRA POKORNEHO, ktoré sú zjemnené akustickými perkusiami v obsluhe Milady DITTRICHOVEJ. Nad hypnotickými rytmami stavia gitarové steny PETR POKORNÝ a na klávesy maľuje orientálne motívy arabských píšťal, indických trúb a tibetských rohov PŘEMYSL URBAN. Do toho všetkého vstupuje ukľudňujúci MOHSINOV spev. Niektoré skladby sú viac tradičné a postavené na klasických reggae motívoch – vyťažená kĺzavá basa, naechované gitary, vo všetkých skladbách je však cítiť atmosféra orientu, polámané perkusívne rytmy a mäkký uvoľňujúci MOHSINOV hlas, presvedčivý v hlavných vokálnych linkách i v prostých hlasových ilustráciách hudobných motívov.

Druhá časť albumu začínajúca skladbou O Amar Daradi, do ktorej ako blesk z čistého neba padne ORANGE svojou výrazne nosovkovou pražštinou, je výrazne problematickejšia. Pravdepodobne pre mnohých klubových návštevníkov pôjde o jednoznačne atraktívnejšiu hudbu. Rytmy sa výrazne zrýchlia a narovnajú, gitara pritvrdí a posledná pieseň Jungle Bells svojou skákavosťou a ukričanosťou neodškriepiteľne evokuje SKYLINE. Každopádne Bogua je jednoznačne najlepšie české album, ktoré v poslednej dobe vyšlo, a to nie len kvôli tomu, že kvalita poslednej českej produkcie nestála za mnoho. Dokonalý produkt, naprosto napĺňajúci jednotnú kvalitu obsahu, účelu a formy vrátane vkusného digipacku.

I sama kapela Hypnotix musí uznat, že lepší turné po zemích českých ve své více než desetileté historii zatím neabsolvovala. To, že bude plný dům v Roxy, to se dalo čekat. Ale že bude plno i v Karlových Varech, Ústí nad Labem i např. v Brně, kde ještě vloni dorazilo na Bouramu a spol. na Brno nuzných 150 hlav, to čekal málokdo. Zkrátka došlo k tomu, k čemu mělo dojít už dávno. Že se Hypnotix stanou kapelou pro široké spektrum lidí. Lidí, které kromě stejné národnosti nespojuje skoro nic. Na koncertech Hypnotix dnes nepotkáte jenom milovníky reggae a taneční muziky. V publiku se tu a tam mihne číro nadšeného punkáče či ošoupaná kožená bunda drsného rockera.

Ale nejenom pro kapelu musela být česká část turné na podporu nového alba Kumah velkým zážitkem. Publikum, které mnohdy vidělo kapelu poprvé v akci, bavila pětice muzikantů hrající v dobrém rozpoložení a instrumentální pohodě. Kapela úmyslně vynechala pomalé skladby, které naživo až tolik nefungují a valila na lidi svižné kousky jako Reasoning, Waatoh Sitah či nezapomenutelnou Offside (až se někdy bude v Roxy volit něco jako hymna, mám o svém hlasu jasno).

Jádrem koncertů byly logicky kousky z aktuálního CD Kumah – Spirit of the Word, které ač není podle prodejnosti žádným extra trhákem, patří k horkým kandidátům na titul domácí deska roku. Kapela pro živé hraní lehce předělala aranže, některé skladby dostaly až o několik minut delší kabát, ve kterém se přesto cítily dobře. Osvěžením bylo hostování bengálského vokalisty, jehož učinkování v Gis a titulní Kumah lze považovat za jeden z vrcholů koncertů kapely. Zpěvák, jehož bangladéšské jméno jsem si nezapamatoval ani na třetí pokus, se skvěle doplňoval s daleko živelnějším Bouramou a postupně se zbavoval svazující trémy. Kapitolou samo pro sebe budiž stále Bourama, jehož bílý hábit nabízel asociace se Sestrou v akci. Tento senegalský zaříkávač nepotřebuje žádná teatrální gesta ani tuny českých slov (často z něj vypadlo jen jméno města a klubu) a přesto baví sebe i publikum.

Negativem budiž neochota (nebo technická nemožnost?) kapely přidávat. Často nadšené publikum dostalo jen jeden nášup, maximálně navíc (tak jako v Brně) repete ještě jedné skladby. Dalším negativem, které mě místy napadlo, byl až nechutně strojový rytmus (já tomu říkám“tuc tuc“), který nedokázala zlidštit ani Milada Ditrichová a její místy až hodně upozaděné perkuse ani další muzikanti. Je ovšem otázkou, jestli je kapela ochotna angažovat do budoucna živého bubeníka, když navíc abyste u nás borce ochotného hrát do předtočených základů pohledali.

Radost z povedeného hraní Hypnotix mi trochu kazí to, že na další koncerty si zase budeme muset počkat snad i rok. Nebo se snad pánové a dámo mýlím?

Hypnotix nechtěl více méně známý styl opustit, nýbrž v něm pokračovat a rozvinout dál. Již od začátku své kariéry na sebe upozornili. Bourama se nerozpakuje sdělit to, co je třeba sdělit – i bez ohledu na problematiku Afriky, týkající se např. politické autonomie, vykořisťování, nebo násilí v každodenním životě. Stejně tak jasný je SOUND – se svojí jasnou strukturou, citově vzrušeným zpěvem,a DUB – poetry toasting. Jako vždy je zbytečné, snažit se něčemu, co nelze zařadit do žádné škatulky, dát jméno. V každém případě by neměl tento koncert zůstat omezený jen na Reggae, nebo Hypnotixsklízí též pravidelně díky dobré hudbě ve stylu rock, dance, hipie, etno,hardcore a všechostatníchstylech hudby úspěchy. Hypnotix je Dub-trance skupina z východu. Již nějaký čas pracujetato skupinaz rahy se svým zpěvákem ze Senegalu úspěšně na tom, aby dobyla též západ. Dosud jsou vČRkdostánídesky New World Order, Right Time a Wittness of our Time , vydaná African Dance Records, na základě enormní poptávky po skupině.

Poselství různých kultur vedle sebe, při kterém si nebere Bourama „žádné servítky“, a jelhostejné, zda se jedná o Afriku, Evropu nebo zbytek světa. Skupina to dokazuje nejen texty, nýbržpředevšímsvojí Heavy-Dub ostrou Sound strukturou, která se projevuje jako extrémně taneční.

Hypnotix je třeba počítat k DUBHIGHLIGHTS v Evropě, vyplatí se ti je poslechnout.

Ne, tohle tedy nejsou žádní nováčkové, spíš dědečkové. A pochopitelně neúnavníprogramátořireggaeadub rytmů u nás. Zatím poslední album „RightTime“ vyšlo už hezky dávno a bylozajímavé.Dlouhonebylividět ani slyšet. Vypadalo to, že už nejsou. Až poslední rok je o nich opětslyšet napódiícha teďkonečně taky na desce. Cesty dub a reggae se poslední dobou nápadně zkřížilysnejsoučastnějšími stylyethno, elektro, hip hop, house, trance. Hypnotix se tak vlastněnenápadněstali mým objevem roku 98 (pokolikáté už?). To, že zatím nejsou příliš vidět se brzyzmění.Úvodnítrack „Jaam La NuBeege“ jepomalá záležitost, hodně ethno. Druhý kousek, „Offside“ je hodněnašlápnutý track, skutečně tanečnízáležitost. Dvanácti minutová verze „Rootsman“ dávzpomenoutnaTribal Drift, také to je hodně taneční,přitom ale zůstává prostor i na uševno. Myslím,že mámecodělat s dalším velice důležitým jménem probudoucnost české taneční muziky.

Vynikající vystoupení na festivalu v Jelením příkopě potvrdilo pražské formaci Hypnotix,kterávznikla v letech 1987-88 na troskách nejznámější tuzemské reggae kapely Babalet, pověst jednéznejlepších českých koncertních skupin. A čtvrté album skupiny, jež svoji původníorientacinareggaea dub postupně rozšířila o rytmické postupy současné taneční scény (trip hop, breakbeatatd.),naznačuje, že dokáže výborně obstát i v nahrávacím studiu.

Nečekaný příklon k progresivnímu, tanečnějšímu, zvukově ale stále nesmírně bohatémusounduumocňuje výměna živého bubeníka za sampler („chladnou“ rytmickou kostru však paletou perkusí -conga, bonga,tabla, darbuka, atd… – „oživuje“ Milada Ditrichová, která s basistou Michalem Ditrichemvytvářírytmickou páteř písní). Meditativní vícevrstevnaté, by možná troškuprodlužovanémelodicképlochyprotkávají šamansky „transové“ vzorce (magické Sign Of The Time nebo G7)a temné deklamace senegalského zpěváka a moderního griota Bourama Badji. Navzdory tomu, že studiový výsledek nenítakextatický, jako když se Hypnotix rozjede na pódiu, zní nahrávka (nejen na tuzemské poměry)skvěle.Za jejich skladbami se neskrývá momentální obdiv k nějaké módní vlně, ale je ze ním znát mnohaletá kontinuita, jež formaci umožnila (paralelně se světem a přitom vlastní cestou) dospět ksvébytnému azároveň naprosto současně znějícímu výrazu.

O Hypnotix se mluví víc a víc. že jsou jednou z našich nejlepších koncertních kapel, jednou zmála, která jezdí koncertovat po západní Evrope, že je jejich hudba stále tanecnejší a kvelá. Zdá se,žepráve v soucasné dobe probíhá období duležitých zmen, které svedcí o dalším vývojikapely.Hypnotixbyli práve tou domácí kapelou, která na festivalu Jelení príkop presvedcila cetné publikum, že jejich hudba bude znít ješte v 21. století.

Skupina hrající široce pojaté reggae a jeho dubové variace, vystupuje v poslední dobe bezbubeníka, ale zato se samplerem, jehož zvuk je priblížil ješte více soucasné tanecní hudbe.PritomHypnotixstaví na propracovanosti a instrumentální zdatnosti hudebníku jako málokterá kapela a jejich hudba vás dokáže vtáhnout i svou meditativností a barevnými rytmickými plochami odvozenými zafrických rytmu. Mužem v cele je zpevák a textar Bourama Badji ze Senegalu, který se kHypnotixpřipojil už před deseti lety. Bourama presvedcive zpívá a deklamuje své texty, které vycházíz tzv.dub poetry a ze západoafrických tradic griotu-vypravecu, ale jinak hovorí o soucasném svete. Casto svým extatickým pojetím a tancem pripomíná šamanská zaríkávání. Pilírem rytmiky jebaskytarista MichalDitrich, který hrával s Abraxasem, než se vydal cestou ješte rytmictejšímuziky.PerkusionistkaMilada Ditrichová ovládá celou škálu ruzných bicích nástroju a dodávávýslednému zvuku propracovanourytmickou strukturu i melodické odstíny. Další melodie dodávajíklávesy Premysla Urbana a kytaraPetra Pokorného, která je navíc použita dosti originálne a predstavuje most kanglo-americkýmtradicím v hudbe Hypnotix. Petr se navíc po odchodu bubeníka ujal programování rytmu a použitísampleru. Moderne znející beaty se snáší s muzikou Hypnotix velmi dobre, nebot vetšinasoucasnétanecní hudby stejne rozvíjí rytmické tradice pocházející z Afriky.

Skupina se formovala v letech 87-88 na troskách puvodního Babaletu, po tragické smrti AlešeDrvoty, entuziastického propagátora jamajské i africké hudby u nás. Po príchodu Bouramy Badji natocila na zacátku 90. let první LP Rastaman v Praze. Druhé CD nazvané New World Order vychází po dvou letech pilného koncertování. Tretí album Right Time z roku 95 znamenalo další posunzvukových možnostíHypnotixu, záverecný mix provedl Louis Beckett z londýnského On-U Sound AdrianaSherwooda,jinak též zvukar kapel African Head Charge a Asian Dub Foundation. Nejnovejší CDWitnessof our Timevyšlo letos/1999/ na nemecké znacce African Dance Records, opet ve zvukové režiiLouiseBecketta. Albupredcházelo vydání EP Global Fusion Remixes na vinylu. Hypnotix jsou známí predevším jako skvelákoncertní kapela, což dokázali svými koncerty u nás i v cizine. Zúcastnili secetnýchworldmusic, reggae i alternativních festivalu, kde vystupovali po boku nejvetších hvezdtohoto žánru. Vprubehuroku odehráli množství koncertu po celé Evrope, predevším v Nemecku a Holandsku.

TURNÉ PODZIM 2000
9. 11. Brno – Jadran Park
10. 11. Kopřivnice – Nora
11. 11. Trenčín – Pohoda
15. 11. Praha – Roxy
16. 11. Strašecí – Koupák
17. 11. Jihlava – Tocná
18. 11. Jičín – KD

Bourama Badji – voice, vox samples
Milada Ditrichová – percussion, conga, bonga, tabla etc.
Michal Ditrich – bass
Přemysl Urban – keys and samples
Petr Pokorný – guitar, programming